Sebedůvěra

Sebevědomí – sebehodnota – sebedůvěra, takhle jsem svoje články seřadil. Sebedůvěra je to poslední téma. Souvisí se vším předešlým, co jsem napsal, s naším sebe-vědomím a naší sebe-hodnotou. Sebedůvěra se zdá být vnitřní pocit, který nás nechá vyjádřit svůj názor, udělat nový krok, někdy do neznáma, prostě vykročit, postavit se za sebe nebo se vymezit proti něčemu s čím nesouhlasíme. Mám víru v sebe, věřím ve své schopnosti, věřím, že jsem OK, že je OK vyjádřit se, reagovat nebo udělat krok i s rizikem chyby. Věci dobře dopadnou, věřím, že ano!

Víra je důležitá věc a každý se opíráme o něco jiného. Někdo o Boha, ať už ho nazýváme jakkoli, někdo o pravdu, ať už nazýváme jakkoli, někdo o pravidla a postupy a někdo prostě jen o své pocity, kterým důvěřuje o své impulsy, které říkají konej, dělej, řekni, vyjádři se, běž! Je to v pořádku. Pro ten pocit někdo nepotřebuje nic vnějšího, je s ním spojen. Věří ve své schopnosti nebo věří, že svět je OK místo právě pro něj.Když pracuji s lidmi tak to opravdu tak vidím, každý máme něco, co nám v určitých situacích pomáhá a lidé to mohou pojmenovat jako víra.

Řada lidí si v sezeních jen uvědomí, že to, co na sobě tolik odsuzovali jsou běžné lidské vlastnosti, nedokonalosti, které má každý z nás. Aha, tak já nejsem rozbitej / rozbitá? A víra v sebe nebo v život sám se může začít obnovovat.

  • Další věcí, která nám víru v sebe hatí jsou zkušenosti s děláním chyb. Nemáme prostě víru v naše schopnosti. Celý systém výchovy a vzdělávání je postaven na tom nás opravovat, a když uděláme chybu nám jí vytknout. Stane se pak jednoduchá věc, znejistíme, přestaneme mít víru v sebe, vloudí se strach – příště raději nebudu nic nového zkoušet, je to nebezpečné, budu odsouzen, potrestán … Tím se uzavřeme mnohému, co potom lidé popisují jako nedostatek sebedůvěry, ale je to nedostatek víry, že jsme pro svět dost dobří. „Chyby jsou OK a jsou součástí učení, ty jsi OK, i když  se ti zdá, děláš chyby“ je věta, kterou potřebujeme slyšet.
  • Naše vztahovost, pokud nás ovládá, nám nedovolí říci nebo udělat něco dřív, než jsme si jisti, že to nebude proti někomu. Někdo má nějaký názor a já raději svůj spolknu, než abych riskoval, že budu mít jiný než on. Potom si vyčítáme, že jsme to neudělali a přijdeme ke kouči a řekneme mu „Nevěřím si! Vždycky spolknu, co bych rád řekl / řekla“. Není vždy jednoduché to „pochopit“, ale moje rada je – vyjádřit svůj názor neznamená být proti někomu, ale znamená být za sebe. Začněte větu slůvkem „já“, ať je jasné, za koho mluvíte a pouze vyjádřete co si myslíte a jak věci vidíte. Mluvte o předmětu diskuse, a neposuzujte názory a postoje druhého. Tím na nikoho neútočíte, jen vyjadřujete svůj názor o dané věci.
  • Důležitost sebeobrazu v očích ostatních. Tato část nám raději zauzluje jazyk, znehybní nohy a ruce a nedovolí nám udělat nebo vyjádřit něco, co by nás mohlo vyčlenit nebo nechat na okraji skupiny, které chceme být součástí, na které nám záleží. Je to váš případ? S jednou klientkou jsme se dohodli na následujícím postupu:

–     až budu sama, představím si své kolegy a zodpovím si otázku „opravdu mě všichni odsoudí, když se k dané věci vyjádřím, když se jim otevřu? A pokud někdo takový v týmu je, jak moc mi záleží na jeho názoru?“

–     krok dva byl – na příští poradu týmu si připravím svůj komentář k JEDNOMU TÉMATU a připravím se na to vnitřně. Je jedno co kdo řekne, jsem ve fázi  učení vyjádřit svůj názor. Dopadlo to na jedničku.

Doufám, že těchto pár řádků vás bude inspirovat v objevování sebe sama v oblasti, kterou často nazýváme sebe-důvěra. Je to otázka víry, nikoli vašich schopností.

Držím palce v objevování, s láskou, Martin