Překážky spolupráce

Dary, chcete-li přednosti nebo silné stránky jednotlivců  jsou něco, co tým popohání. Dobrou koordinací těchto darů může teamleadr věci posunovat dopředu velmi přirozeně. Jsou týmy, které se automaticky zformují jednoduše a je v nich místo pro dary každého člena. Jsou  týmy, kde to tak jednoduché není a je na leadrovi a členech týmu, aby hledali řešení – pro prospěch týmu, naplnění cílů. Na druhé straně jsou věci, které nám komunikaci a spolupráci komplikují. Pokusím se některé z nich pojmenovat ne v detailu, ale spíše v principu:

nejde-to„Můj svět je ten jediný možný“ – tento postoj není ani o hlouposti ani provozní slepotě. Je spíše o nevědomosti nebo neschopnosti rozšiřovat svůj vnitřní svět. Uvedu pár jednoduchých příkladů. Já sám jsem byl vždy orientován na celek a na cíl. Dokud jsem se nedozvěděl, že něco podobného vůbec existuje a nebyl ochoten přijmout (jsou to opravdu dva stupně – někteří lidé vědí o jinakosti ostatních, ale nejsou ji ochotni tolerovat), že jsou lidé orientovaní i jinak – na detail a na činnosti – tak jsem je měl za hlupáky a odsuzoval jsem jejich postoj. Jednoho dne jsem pochopil, že je to jen moje orientace na celek, která mi říká „on to snad vůbec nechápe!!!! … on je snad úplně hluchej!!!!..“ a ne fakt o mém kolegovi. Až když jsem uviděl úžasnou pečlivost mé asistentky a smysl pro detail mého kolegy, který měl na starosti finance, pak mi to došlo. Musel jsem přijmout i fakt, že mojí paní nemůžu nic začít vysvětlovat od cíle a celku, ale od činnosti a jednotlivostí, aby pochopila o čem mluvím. Naučil jsem se dobře ptát, abychom si rozuměli a já nemusel často čekat dlouhé minuty na rozuzlení cíle a celku a naučil jsem se brát tyto drobnosti jako prostou součást jinakosti světa lidí.

Postoj „Můj svět je ten jediný možný“ má mnoho podob a barev. Vnitřní nastavení, které je často popisováno jako „orientace na“ je  jednou z nich. Tato malá část našich mentálních zvyků říká co naše mysl potřebuje najít, aby pochopila smysl. Moje mysl potřebuje mít cíl, aby pochopila proč se má dál namáhat a potřebuje vidět celek, aby měla do čeho si skládat detaily. Je to dar, který vyčlení detaily, které do cíle nezapadají a sestaví celkový obraz dříve než začne plánovat činnosti. Ale být jen na této straně „reality“ znamená i jistá omezení  – radost z dílčích úspěchů se nemusí dostavit, radost z dokončených jednotlivostí nemusí vůbec přijít a jistě znáte často opakovanou větu mnoha úspěšný lidí – vše závisí na detailu. Takže pár odrážek k tomu, v čem se může „náš svět“ lišit od jiných a v komunikaci a spolupráci nám to může překážet:

  • Přesvědčení jsou programy, které říkají „takto věci jsou!“ V našem světě je mnoho „jasných faktů“, kterými se řídíme. V partnerství mohou tyto programy být popsány větami jako například – správný muž je když ….. nebo správná žena má ……. V rodičovství to může být dítě musí ….. popřípadě dítě nikdy nesmí ….. V práci, v komunikaci si toho vyjmenujeme více:

Správný šef je když…

Spolupráce je když …..

Pochvala se musí dávat takto ….

Ocenění znamená ……

Na poradě se nikdy …… popřípadě vždycky …….

Zaměstnavatel musí …… by měl…..

Kolize vnějšího světa s našimi přesvědčeními pak generuje věty – jako:

Neváží si mé práce…

To není pro mě šéf …. Kolega…

Neumí komunikovat…

Nespolupracuje ……

Tím se mě fakt dotknul…..

Tohle se přece nikdy, nikdy šéfovi nemůže stát!!!!

Teď nemluvím o situacích, kdy se lidé opravdu nechtějí domluvit, chtějí druhému spíše uškodit, vzájemná antipatie již přerostla míru ochoty obou stran si naslouchat. Mluvím o běžných situacích, kterých je samozřejmě v práci většina.

Takže malý úkol – vyberte si někoho, s kým jste si poslední dobou „nesedli“. Něco udělal, řekl a ve vás to spustilo jednu z těch vět, které cituji výše + patřičný emoční náboj. Potom se pokuste najít přesvědčení, se kterým jeho konání nebo vyřčení bylo v konfliktu. Zvládnete to?

 Úroveň přesvědčení je jen jednou z mnoha, které vstupují do naší komunikace a ovlivňuje naší spolupráci. Je poměrně jednoduše dostupná a popsatelná, proto jsem jí rozepsal, ale těch úrovní je více:

  • Energie – každý máme jinou energii, se kterou vyjadřujeme svoje názory, hlásíme se o slovo atd.
  • Emoce – každý je jinak prožíváme, v každém je vyvolává něco jiného. Někdo o nich otevřeně komunikuje, pro někoho „do práce nepatří!“ a přece je to jen náš svět, zpravidla není ani proti nikomu ani proti něčemu. Jen se „vyjadřujeme“ a každý jinak.
  • Representační systémy jsou velmi zajímavou oblastí pro zkoumání. Jednoduše shrnuto – někdo dobře vnímá očima (obrazy, schémata, vizuální vjemy všeho druhu) někdo je mnohem citlivější na mluvené slovo a sluch (slova, dikce, důležitost tohoto co se řekne…) a někdo potřebuje atmosféru, kroky, energii při komunikaci (plány, postupy, cíle, energie v hlase….) popisujíci jak věci dělat jak postupovat. Pokud si nejsme vědomi naší jinakosti v této oblasti, pak jen například vysvětlujeme a ti, kteří potřebují schémata, plány nebo energii v našich slovech zůstávají „neosloveni“ nebo jsme pro ně nudní a nezajímaví, i když v našich informacích je hloubka a důležitost.
  • O úrovni hodnot už jsme mluvili v kontextu týmu. Ale samozřejmě jsou velmi důležité na úrovni jednotlivců a komunikace – v páru, v práci, v běžném životě. A jsou to jednoduché věci a události, do kterých úroveň hodnot může vstupovat – Mám psa, fenu. Vždy mě velmi iritovali majitelé psů, kteří i v lese, v přírodě, na velkém prostoru drželi své miláčky na metrovém vodítku. Automaticky jsem se spřátelil s pejskaři, kteří dávali svým svěřencův velkou volnost. Nebyla to z láska ke zvířatům, která v ten moment diktovala kdo je mi blíž a kdo dál, ale nesvoboda, kterou jsem v ten moment viděl. Až když jsem si uvědomil, že svoboda je moje hodnota č.1 jsem pochopil, že metrové vodítko tuto hodnotu přímo harpunuje.
  • Role, které máme tendenci zastávat v týmové spolupráce jsou jednoduše dostupné k nahlédnutí a sebe-otestovaní v mnoha otevřených zdrojích. Jednou z nejrozšířenější „typologií“ jsou role podle Belbina. Je dobré o sobě vědět jakou roli v týmové spolupráci přirozeně zastávám (většinou není jen jedna) a je zpravidla přínosné vědět, která z rolí mi „vůbec nesedí“.