Talenty a loď života

Přišel mi na mysl takový obraz. V tom obrazu byl náš život koráb na moři událostí, kterým říkáme osud nebo život. Já se díval kdo je za kormidlem a jaké místo mají v posádce naše talenty. Co myslíte?

Když se ve starých kulturách narodilo dítě (nemluvím o středověku, ale o období mnohem mnohem starším), tak naši předkové znali způsoby, jak se dozvědět "kdo přišel". Co je cestou jeho korábu na moři společného života, co budou jeho lekce a co přináší pro ostatní. Stařešinové rodu toto umění znali a předávalo se z generace na generaci. Toto poznání provázelo ten koráb celý život. Člověku bylo vybráno jméno, které vizím odpovídalo a byly mu poskytnuty podmínky pro podporu a zvládnutí jeho osudu. A hlavně, ten člověk tyto informace věděl. Provázely ho celý život.

Naše moderní civilizace na podobné nesmysli nevěří, má svoje metody. Máme morálku, pravidla chování a metody výchovy, které odpovídají moderní době. Ta se moc neptá na to "kdo přišel", ale mnohem víc "co z něj uděláme?", popřípadě "co z něj bude?". To bude je mnohem důležitější než co už je. A tak v dobách, kdy bychom se měli něco o sobě dozvědět se dozvídáme mnoho cizích pravd, které někdo sestavil, před mnoha a mnoha lety, do pomyslného obrazu světa kolem nás. Říkám pomyslného, protože víte jak to s těmi pravdami... Často se mění. A tak se učíme podle starých pravd o novém světě, do kterého jsme právě přišli. A naše předpoklady? Talenty? Možnosti? Potenciál? Ne ty umělé, ty opravdové? K tomu mi právě přišel ten obraz korábu našeho života.

Kapitánem toho korábu byl náš vnitřní kritik nebo někdy se říká soudce. Sledoval moře a dbal na to, aby loď jela přesně tudy, kudy se v dětství rozhodla plout - bezpečí bezpečného. V zajetých kolejích, které se osvědčily pro přežití. Dává pokyny ke kormidlu, kde naše osobnost neočekává žádné výrazné změny ve vedení. Ví, že pravidla pro přežití jsou dána buď úspěchem nebo mocí nebo logikou či pomocí ostatním. To podle toho, co se v dětství osvědčilo jako úspěšná strategie pro přijetí ostatními a pro úspěšné proplutí rozbouřených vod. Dál přejíždím očima posádku a hledám talenty. Zdá se, že talenty většiny z lidí drhnou podpalubí, možná pomáhají v kuchyni nebo dělají nějakou jinou podobnou práci v pozadí. Proč? Protože jim nikdo v našem rozvoji nevěnoval pozornost. Pozornost byla věnována především "chování", schopnosti se začlenit do společnosti a naší schopnosti dostat do hlavy co nejvíce informací, které nám byly předloženy školským systémem. I to je určitý talent, ale jen malého vzorku z nás. A tak se talenty museli smířit v našich životech s rolí, jaksi ... podřadnější.

Takže - co kdybychom talenty pozvali na můstek? Udělali z nich třeba prvního důstojníka nebo jiného vlivného člena posádky? Jak by náš život vypadal pak? Schválně si to představte.